V období nastupující letní sezóny, která bývá mimo jiné spojována s opékáním a rožněním masa, špekáčků, klobás a dalších pochoutek z masa, jsme svědky určitého cenového pohybu. Ceny vepřového a hovězího masa, prozatím v menší míře i ceny masných výrobků, začínají na pultech postupně narůstat.

Myslím, že ani trochu nepřeháním, přirovnávám-li dění na trhu masem k bitevní vřavě, kdy bojištěm postupují šiky prvovýrobců, zpracovatelů a prodejců, svádějících boj o pozice. Zatímco prvovýrobci dokázali vybudovat společnou taktiku v podobě odbytových sdružení a prodejci uplatňují sílu gigantických maloobchodních řetězců, zpracovatelé mnohdy připomínají roztroušené oddíly, snažící se namísto společné strategie o každodenní šarvátky, sváděné mezi sebou.

Virové nákazy straší celý svět. V lednu 2004 vypukla doposud největší epidemie v dějinách internetu – My Doom, v roce 2000 se bleskově rozšířil virus Iloveyou, několik měsíců před ním hrozila světové počítačové síti Melissa. Škody na počítačích, na informacích se rok co rok šroubují do závratných výšek.

Vztah mezi dodavatelem a odběratelem, mezi prodávajícím a kupujícím je zvláštní. Každý stojí na své straně a tu si hájí. Na druhé straně si především dodavatel a prodávající uvědomuje, že ta druhá strana mu dává možnost pracovat a vydělat. Každý prodávající má někdy pocit a někdy i ne krátkou dobu, že by za svůj produkt měl dostat více a rychleji zaplaceno, jistě i řadu dalších partikulárních představ. Odběratel, kupující porovnává, jestli cena odpovídá kvalitě, sem tam i zaváhá, jestli obchodní vztah je ideální. Nic nového.

Když jsem byl panem redaktorem Veselým požádán o pár slov na konci roku, zasmál jsem se a požádal o odklad. Když jsem se ale podíval do kalendáře a v supermarketu málem zakopl o palety plné kolekcí a vánočních ozdob, začal jsem přemýšlet nad rokem, který opravdu až na finální dorážku, máme za sebou. V čem byl rok 2005 pro nás výjimečný? Nevím. Nemohu najít větu, která by tento končící rok v našem oboru jasně specifikovala, něco, co by bylo obecně vybočující z každodenního provozního rytmu. Možná je to právě toto, co letos osobně cítím v porovnání s minulým hektickým obdobím jako nestandardní - klid. To co jsme před pár lety obdivovali u svých kolegů na západ od našich hranic.

Nemyslím si o sobě, že jsem příliš sebevědomý člověk. Kamarád z veterinární univerzity v Brně by jistě dodal, že je to odraz znamení, ve kterém jsem se narodil. Nevím. Snad proto kolem sebe soustřeďuji schopné spolupracovníky. Odborníky, kteří umí nejen své řemeslo, ale sebevědomě vystupují i v ostrých polemických diskuzích. Nemají to se mnou lehké. Jsem tvrdohlavý a často mám příliš futurologické až idealistické názory, na hony vzdálené od každodenní praxe. Proč o tom píši?

Americký iluzionista David Alane strávil 44 dní jen o vodě zavěšený v plexisklovém boxu nad Temží, čínský bylinkář Čchem Ťien z provincie S´čchuan vydržel bez jídla dokonce 49 dní. Mniška z tibetského kláštera prý celý život konzumovala jen 0,5 kg potravin za měsíc, přesto se dožila devadesáti let. To průměrný Čech sní za svůj život 5,5 tuny masa, z toho nejvíce vepřového asi 2,8 tuny. Jsou to přibližně dva býci, téměř třicet prasat a přes tisíc kuřat. Děsí vás to?

To nejlepší z naší země - hlásá bilbord u dálnice. Na jeho barevné ploše září uzená pečeně a dole razítko KlasA. Redaktorka rozhlasu se právě věnuje našemu oboru, ale v kontextu s plesnivými uzeninami ve skladu supermarketu a praktikami „ošetřování“ ve vitrínách „okoukaného“ masa. A zákazníci? Někteří jen večer z televizní obrazovky rezignovaně mávají rukou. Druzí se rozčilují, třetí nevěřícně kroutí hlavou. Jistě ale na uzeninu dnes mít chuť nebudou! Škoda - nejenom slovní obrat, ale opravdová ekonomická škoda! Že se nás v oboru, v podniku netýká?

Armáda byla vždy skvělým odbytovým centrem. A pokud něco opravdu potřebovala, nikdy financemi nešetřila. Napoleonova armáda byl kolos, kterého se bály všechny evropské země. Byla v neustálém pohybu a zajistit pro vojáky vždy dostatečné množství jídla byl problém. Uvědomoval si to i samotný císař. Chtěl od vojáků maximální výkony, ale je jich hladový voják schopen? V roce 1795 nabízí Napoleonova armáda 12 000 franků každému, kdo najde efektivní způsob uchování jídla, samozřejmě - pro vojáky. Pařížan Nicholas Appert, který pracoval jako sládek, výrobce nálevů, vinař a jako kuchař dostal nápad - proč neuchovávat jídlo v lahvích jako víno?

Národem milovníků uzenin jsou Němci. Profesor Nienhoff ve své přednášce o produkci vepřového masa k pobavení všech prohlásil: Jsme párkožrouti! Však jich zkonzumují za rok přes dvacet kilogramů. Honosí se nejen jejich vysokou spotřebou, ale především vyhlášenou kvalitou, širokou nabídkou v supermarketech, specializovaných prodejnách po městě, ale i pouličním prodejem z vonících grilů. Jsou náplní přehlídek, výstav a nedílnou součástí pivních festivalů, vinobraní a sportovních a společenských akcí. Znalostmi dobrých uzenin se mezi svými hosty honosil Helmut Kohll stejně jako Otto von Bismarck. Němci rádi a s hrdostí uvádí, že dali jméno nejproslulejšímu párku na světě – frankfurtskému.