Jak jednoduché, ale přitom i složité téma na slohovou práci ve škole, ale i pro nás, kteří na školu už jenom vzpomínáme. Možná se ptáte, proč právě já se nad touto otázkou na počátku nového roku zamýšlím – podnikatel ve státě, kde většina naříká nad nakupenými problémy, kde lidé nadávají nad nakupenými problémy, vedou pesimistické řeči a kde pod pojmem privatizace si příliš mnoho lidí představuje přivlastnění čehokoliv jenom proto, aby se toho v zápětí ve ztýraném stavu zase zbavili. Ne nebojte se, nepovedu žádné další pesimistické řeči, nemám to v povaze a navíc jsem už řadu let přímo posedlý pouštět se do toho, co je v danou chvíli pro mnohé nazýváno i hloupostí.

Podnikám od roku 1990. Vždy pod svým jménem, ale také pod jménem mého otce, dědečka a pradědečka, kteří všichni byli hrdí na své jméno, na své živnostenské listy a na vývěsní štíty nad vchody do svých obchodů. Je to skvělý pocit, mít možnost navázat po letech na rodinnou tradici a pod jménem rodiny stát za kormidelním kolem malé loďky a snad držet ten správný směr nejen na slunném moři, ale i ve stříkajících vzpěněných vlnách. Můj přítel Prof. Robert Rust z Iowské univerzity mne učil, abych byl hrdý na to co dělám a nebál se svoji hrdost ventilovat i navenek. U nás na to nejsme zvyklí a proto když řeknu, že jsem dnes hrdý na sestavu lodí firem Steinhauser, zní to pro řadu z nás jistě i vychloubačně. Ale tak tomu není. Jsem hrdý na to, že se nám, celé naší posádce podařilo vytvořit něco, čemu jsme před pár lety sami nevěřili. Vím velmi dobře o každém kousíčku podniku kdy, jak a za jakého úsilí se zde tak najednou vzal. To co rozhýbalo před pár lety zdemolované čerstvě privatizované podniky byla především naše mlhavá vize kdesi v dálce a přesvědčení, že si na ni jednou i sáhneme. Ti, kdo tyto plány realizovali však byli především naši pracovníci. Vážím si jich, zvláště těch, co v podniku pracují delší dobu a již mnohokrát prokázali svoje kvality, těch, které duch podniku oslovil tak, že svěřené úkoly řeší jako by byly jejich osobními. I oni vlastně podnikají se svými jmény. Znamenají dnes mnoho ve svém oboru a jsou uznávanými odborníky nejen v našem okolí. Vyrostli společně s budováním podniků. Jejich jména jsou spojena se jmény podniků stejně pevně jako jsou úspěchy podniků spojeny s jejich schopnostmi. Jsou to ti, kteří se většinou neholedbají svým postavením při sbírání sladké smetany úspěchů firmy, ale také ti kteří se při problémech nebojí vystoupit vlastním jménem pro její zaštítění. Jejich jméno má v podniku právem svoji váhu, postavení a úctu. Oni sami ale nejlépe vědí jak k tomuto svému osobnímu cíli došli. Je jenom škoda, že se od těchto lidí neinspiruje řada lidí dalších. Jejich recept na úspěch je přitom tak jednoduchý – snažit se být stále lepším v tom co dělají. Čas od času se však v podniku vyskytne někdo, kdo vybočí. Podvodníčci, zlodějíčci, šmelináři. Užírají nejen to, co jim nepatří, ale i duši podniku. Vkrádají se do podvědomí nás všech, pomaličku nahlodávají a ničí celou strukturu podniku čeřením vody, aby v rozvířeném bahně mohli ještě méně viditelní mohli privatizovat již privatizované. Myslím, že dnešní podnikatelé, živnostníci, zaměstnavatelé, vedoucí pracovníci, ale i zaměstnanci mi dáte za pravdu, že tito lidé mezi námi jsou a dovedou nadělat pěkné kousky. Když jsem v roce 1992 pracoval u kolegy podnikatele blízko Vídně, spával jsem přímo v provozu, v malé světničce přímo nad výrobní dílnou. Měl jsem odsud vynikající přehled kde se co šustne. Večer přijelo auto. Muž s chvatem otevřel dveře a za pár minut odjel s dodávkou vyskládanou našimi voňavými výrobky. Druhý večer přijel znovu. Ráno jsem se na to zeptal majitele. Zasmál se a odpověděl, že se jedná o vedoucího jeho prodejny ve vedlejší vesnici. Má svoje klíče od podniku a bere si kdykoliv cokoliv potřebuje. A že nic nepíše? „Vždyť je to naše prodejna. Když čerstvé zboží leží u něho, je blíže k zákazníkovi. A papírování? Proč? Co utrží, to mi odvede.“ Zvedl jsem překvapením obočí. „A co když….?“ Člověče, víš co by to pro něho znamenalo? Vždyť by si zničil svoje jméno v širokém okolí.“ Už jsem tento příběh několikrát vyprávěl. Někteří se smáli, jaký by byl téměř jistý výsledek u nás ve zlatorukých Čechách, jiní jenom smutně pokyvovali svěšenou hlavou. Čeká nás ještě dlouhá cesta nejen do skutečné Evropy, ale i k poznání našich dědečků a pradědečků. Zamýšlel jsem se nad tímto problémem v poslední době často. Ano, i já jsem měl a čas od času mám tyto problémy. Možná je mám i dnes, ale ty mne zatím netíží a nechávají mne klidně spát. Nevím o nich. Mnohem více mne ale hryzala nezodpovězená otázka: „Nepřispěl jsem k tomuto stavu také osobně já sám?“ Odpovím Vám otevřeně. Přispěl. Kolik lidí během desíti let odešlo z podniku? Někteří se loučili neradi, ale stěhování a změny vůbec přece patří k životu. Někteří ale utíkali nakvap a neradi chodí dodnes okolo firmy. Jiní sice balili také narychlo, ale dodnes se tváří, že tomu tak stejně chtěli oni sami. Odcházeli v souladu se Zákoníkem práce tak, aby to bylo co nejrychlejší – dohodou. Slušní i lumpové. Ptáte se kde je moje vina? V tom rovnostářství, uhnutí hraně problému a nepostavení se tomu co nás zlobí a užírá přímo čelem. Jen aby to už bylo za námi. Uvědomuji si to až dnes. Vážím si všech slušných lidí a dobrých pracovníků a proto jim budu při jejich případném odchodu z firmy psát doporučení pro jejich snazší start na novém pracovišti. Mimochodem, můj dědeček si tento dopis přinesl od prvního zaměstnavatele a dnes po sedmdesáti letech je jednou z dominant v naší vstupní hale do podniku. A ti druzí? Napíši jim do zápočtového listu to co tam opravdu patří. Lhát se přece nemá. A vůbec – lidé přece mají být pyšní na svá jména. A mají je celý život ověnčovat především těmi tituly, které se nedají získat na žádné škole či univerzitě – slušný člověk.