Před pár měsíci jsem se ptal řady lidí co je třeba řešit v našem oboru, odpovídali všichni ve stejném duchu – udělat pořádek. Nazval jsem proto hlavní program našeho Svazu se kterým jsem vystoupil před představenstvo i před naši širokou odbornou veřejnost jednoduše – Rovné podmínky pro všechny. Pojďme se na tento program podívat dnes, po jeho prvních krůčcích půlročního naplňování. Jak je možné, že v našem oboru pracují ti, kteří neplní celou řadu základních veterinárních hygienických podmínek výroby?

Masokombináty poukazují na garážové řezníky, malí živnostníci na staré podniky. Ale ve velikosti přece není rozdíl a nesmí ani být. Musí být naplňovány jedny základní požadavky platící pro všechny. Všichni máme přece stejného zákazníka a stejný dozorový orgán. Po řadě jednání na Státní veterinární správě nám byl předložen harmonogram, který tuto nerovnost podnikání alespoň částečně napravuje – termíny existence všech provozů kategorií C. Do 30. června byl klid, jako by se nikoho z nás tento bod programu netýkal. Ale dnes? Státní veterinární lékaři mnohem razantněji trvají na plnění termínů při odstraňování závad, nutí nás k většímu pořádku a sahají nám do kapes. Najednou se nám to nelíbí. Proč? Proto, že jsme před pár měsíci při poukazování na nepořádek mysleli jenom na naše sousedy, na naši konkurenci? Proto, že dnes cítíme tlak jenom na svoje podniky? Ale tak tomu má být. Stejné podmínky pro všechny. Nebojte se nejsem zase takový naivka abych si myslel, že vše může být v každodenní praxi vše v pořádku. Ještě jsem na světě neviděl ani jeden podnik, který by byl zcela bez závad a ještě jsem neviděl kontrolní orgány, které by na věc měly zcela identický názor a pohled. Ale přesto jsem přesvědčen, že tento tlak na narovnání podmínek na našem trhu je nejen nesmírně nutný, ale i spravedlivý. Ze všech stran se na nás jako zákazníky řítí laviny reklam, kde jsme přesvědčováni o skvělé kvalitě výrobků za nízké ceny. Na posledním zasedání CLITRAVI ve Vídni bylo konečně nahlas konstatováno, že je to nesmysl, že kvalita, je-li opravdu kvalitou, musí být zaplacena. Reklama se začíná prosazovat i v našem oboru. Nejlepší Vysočina za super cenu, nejlepší šunka za bezkonkurenční cenu. Ten kdo řemeslu jenom trochu rozumí, kroutí v řadě případů nevěřícně hlavou nebo se jenom bezmocně vzteká nad lží. Říkáte silné slovo? Víte, nemám pouze rád termíny jako jsou tunelování podniku, zamlžování pravdy a jiné, které jaksi hrozitánsky rychle u nás zdomácněly a z termínů krádež nebo lež, udělaly už málem vulgární pojmenování. Vysočina je pro většinu z nás synonymem oblíbeného tepelně opracovaného trvanlivého masného výrobku. Jako zákazníci od něho očekáváme to, že bude bez újmy na kvalitě viset na šňůře od stanu a nebo na háčku v nechlazeném prostoru naší prodejny. S radostí vítáme jenom tu druhou část. Háček v prodejně. Nechceme ale, aby nás v podniku někdo mohl nachytat na tom, že ji vlastně vůbec nesušíme, že dokonce ani sušárny nemáme nebo že ji vylepšujeme separátem, bílkovinami a moukou. Proč? Abychom byli levnější. Předháníme se v nižší a nižší ceně bez ohledu na základní parametry výrobků a klouzáme stále níž a níž. A vůbec, proč Vysočinu nebo Selský salám ze seznamu trvanlivých výrobků raději úplně nevyškrtnout? Jeden škrt perem a je to vyřešené! A ty zákazníku, ty starej se sám a vybírej si pod stan podle čeho chceš. Ty tomu nerozumíš? To máš smůlu. Nám vlastně ani o tvoji zpackanou dovolenou nejde, nám jde …… o peníze. Navrženým minimálním jakostním parametrům Vysočiny do vyhlášky 327 se dnes říká až s hanlivou nadsázkou normy. Řada z nás najednou naříká, že s normami jsme se už vypořádali po revoluci, to že je dnes přece návrat zpět, to je omezování svobody podnikání, to je útok do vlastních řad, podraz. Proč? Když se kdekoli zeptám na tento výrobek, vždy mi odpovíte – mám Vysočinu vynikající. I já ve svém podniku odpovídám stejně. Odpovídáme ale opravdu a od srdce pravdu? I ti bez sušáren? I ti s prázdným pytlem od sojové bílkoviny stojícího právě u kutru? A na adresu těch co mluví jenom o kvantitě prodeje a nesolventnosti našich zákazníků - souhlasím s vámi, že řada zákazníků bude hledat výrobky především podle ceny. Nabídněme i ty levné, ale ne pod názvem zavádějícím, že se jedná o výrobek jiné kategorie. Proč si mají kupovat Brněnský salám v obalu Vysočina? Řekněme jim, že si kupují za solidní cenu solidní výrobek, ale netrvanlivý, neznačkový. Jak asi doma reagují ti, kteří kvalitu chtěli, ale ve štůscích se orientují pouze podle názvu a úsměvu prodavačky? Možná raději zklamaní, že Vysočina již vůbec není tím co byla druhý den nakoupí dražší, ale kvalitnější holandský sýr. Před pár lety se v oboru rozpoutala bitva o chráněné názvy výrobků. Chtěli si ji patentově ochránit všichni., ale název Vysočina byl nakonec posouzen jako název obecný a zažitý pro trvanlivé salámy. Jak rychle zase zapomínáme. Nazývejme věci správnými názvy. Ať je tedy Vysočina Vysočinou a Brněnský salám zase Brňákem. Nelíbí se vám název Brňáku? Vždyť nám nikdo nikomu nebrání, ať je třeba Šohajíkem a dokonce patentově chráněným. Stejně je tomu i u šunek. Kdo z nás byť odborníků pozná kvalitu šunky za sklem pod růžovým světlem na první pohled? Proč se necháváme stále více tisknout nákupčími a obchodníky do kouta. Proč se nepochlubit a nenapsat, že tato konkrétní naše šunka patří do kategorie šunek nejvyšší kvality a ne do konzumních a proto má i odlišnou cenu a naopak, že šunku se stoprocentním nástřikem a kbelíkem přísad nemůžeme deklarovat jako šunku výběrovou. Zákazník není hlupák a jistě se i sám rád zorientuje, kde se kvalitativně pohybuje a proč tato šunka stojí více než ta vedlejší. Nemyslím si, že se bude více prodávat šunek kvalitních, nemyslím si, že dojde k odklonu od pizza, piknik, a jiných druhů konzumních šunek. Ale bude v tom systém. Je to zase jenom o pořádku. A o ten jsme přece před pár měsíci volali.