Myslím, že je zdravé dávat si takovéto jednoduché otázky, že je dobré čas od času vystoupit z vyjetých kolejí a hledat cestu. Říkat si, že je cestou novou, opájet se vlastní představou o její revolučnosti a po čase přicházet na to, že je vlastně jen chodníkem vyšlapaným ve stejné stráni jen kousek od té původní. Ne, nejsem fatalistou, spíše naopak. Myslím, že jsem spíše optimistou. Proto se často onen „nový“ chodníček snažím hledat.

Před pár lety jsem se pustil do práce v našem Svazu. Ano, s beraní hlavou. A také jsem si ji i párkrát otloukl! Možná pro přivřené oči upřené příliš do dálky k představám i snům. Některé se naplnily, některé byly jen hořkou pilulkou dlouho svírající ústa k mlčení. Bylo by ale ode mne pokrytecké neříci dnes nahlas, že se mi tato práce líbila. Chutnala mi i s onou typicky českou hořčinkou na patru. Proč mluvím v minulém čase? Jen naznačuji své dnes již minulé rozhodnutí z funkce předsedy na konci volebního období odejít. I nyní jsem přesvědčený, že změna ve vedení je zdravá, že přináší nové pohledy, nové vize. Nedošlo k ní. Z mého hlediska je zbytečné dále věc rozpitvávat. Je třeba jít dál. Snad nám všem přinesla sebereflexi, zamyšlení se nad tím – jak dál. Svaz není předseda a předseda není svaz. Předseda musí nastínit program a musí ho i svými činy – obvykle jen řečenými či psanými slovy – naplňovat. I členské plénum má svoji povinnost – vyslovovat se ke všemu co se ve svazu projednává, co každý sám očekává, co sám chce. Čím více představ, tím usilovněji se musí hledat kompromis, který není vítězstvím ani jedné strany, je to vzájemná dohoda. Věřte mi, že bez diskuzí, bez kompromisů, bez zamyšlením nad pohledem z oné druhé strany se takovýto dobrovolný spolek - svaz konkurentů - vést nedá. Jsem si toho dobře vědom a chci, aby před zahájením další volebního období tento můj postoj znala i široká řeznická veřejnost. Nemohu se vyjadřovat za náš obor nejen bez vaší podpory, které si nesmírně vážím, ale i bez Vašich připomínek byť by byly pro mne velmi kritické a sebevíc nepříjemné. Dlouho budu mít před očima úsměv pana Andreje Babiše při vyslovení jednoduché otázky: „Co chce Svaz dělat?“ Kratičká, ale v diskuzi elektrizující až šokující otázka. Bez dlouhých řečí. Pár slov zahrnujících v sobě pro někoho program organizace českých řezníků, pro druhého důvod, proč v tomto spolku být, či nebýt. Racionální obchodnické myšlení. Co jiného jsem mohl od ostříleného a úspěšného podnikatele očekávat? Otázka se mi líbila svojí provokativností a jasným tahem na branku. Ale nečekal jsem ji! Do současné doby mám pocit, že mi v kanceláři Agrofertu nažhavila mozkové závity jak bliknutá žárovka. Myslím, že řada z Vás má nebo měla tuto otázku na jazyku také. Je výborné, že byla vyslovena. Myslím, že by čas od času měla být nastolena znovu. Ale nepředpokládám, že ji opakovaně položí na stůl pan Babiš. Bez ideálů, bez vzdálených cílů asi nelze solidně vytyčit žádnou cestu. Ale ani stužkou převázaný projekt ještě není cestou. Tu prázdnými slovy nikdo nepostaví. Ano, dejme si cíle a pojďme za nimi. Nemám pocit, že bychom měli každý z nás cíle jiné. Ten základní je přece zcela identický – chceme být úspěšní, podnikat bez kotrmelců, dělat v dobrém kolektivu, chceme slušně žít a radovat se i z drobných úspěchů. Mluvím-li o našem oboru – tedy vyrábět chutné výrobky, o kterých lidé mluví s úsměvem na tváři a prázdným polknutím, mít radost z toho, že o nás lidé mluví s respektem a uznáním, že jsme pyšní na to, že jsme řezníci a uzenáři. Ano, těmi kterými se často zaštiťujeme, těmi co měli opravdu českého lva ve svém štítu. Jsme si navzájem konkurenty, ale snad si můžeme být dobrými sousedy i když pěstujeme na zahradě oba dva stejné třešně. Proč nás společná práce spíše rozděluje? Je to opravdu ona konkurence? Ano, na trhu je stejně nebo méně místa, větší tlačenice začíná i zvenčí. Jde-li v tomto prostředí jeden nahoru, druhý musí dolů. Zákon nasyceného trhu. Vývoj, evoluce. Neovlivňuje ale úspěšnost naší činnosti mnohem více jiných věcí kolem nás než přímo naše konkurenční vztahy? K čemu byla společenstva a jsou svazy řezníků, zpracovatelů masa, uzenářů, obchodníků, zemědělců, lékařů či klenotníků? Mohl bych se ohánět všemi státy EU, kde svazy fungují desítky let. Ne! Proč se pořád ohánět tím co je jinde – v Evropě, v EU? EU jsme již dnes i my! Možná se v našem rozletu posuneme tak daleko kupředu, že zjistíme svazovou nepotřebnost a překlopíme se od před pár lety proklamovaného kolektivizmu hned k plnému individualizmu. Mám z toho strach. Jako majitel podniku dnes vím, že nejnebezpečnější pro moji firmu jsem já sám - můj egoizmus, moje lidské nenasytné já. Věřím v oboru v silný dominantní podnik či seskupení – kolikrát jsem se již takto vyslovil nahlas, ale jen jako součást pestré mozaiky trhu fungujícího v solidních mantinelech. Nechci ve Svazu prosazovat ani kolektivizmus, ani individualizmus. Není možné mluvit jen o velkých a zapomínat na malé. Není možné přehlížet či upínat se na kohokoliv. I zde musíme ve Svazu hledat kompromisy. Asi jste očekávali, že si na vlastní otázku - jak dál – i sám odpovím? Ne, nechtěl jsem dnes v noci tvořit žádné programové prohlášení Svazu. Chtěl jsem Vám jen nastolit onu nepříjemnou otázku tak, aby jste měli sami možnost se nad ní v klidu zamyslet. I když z vlastních pedagogických zkušeností vím, že nejvíce se toho vymyslí ne v klidu domova, ale ve stresu před dotěrným zkoušejícím. Díky pane generální řediteli!