Každý, kdo nakupuje uzeniny si jistě občas položí otázku, zda kupované zboží bude svými chuťovými vlastnostmi odpovídat požadovanému kulinářskému záměru. Jisté je, že zákazník se záměrem uvařit „ buřtguláš“ bude sledovat spíše ceny, než když ten samý zákazník bude kupovat špekáčky na opékání. Pokusím se tady krátce nastínit jak vybrat uzeninu pro tu druhou možnost, to je tedy tak zvaný „kulinářský zážitek“.

Zde předpokládám tři opory pro takovýto nákup.

1) Legislativa (Vyhláška o mase a masných výrobcích) Každý výrobce je povinen své výrobky značit obsahem masa v %. Ale masa ne ledajakého. Přesně řečeno kosterní svaloviny příčně pruhované. To znamená, že pod tímto pojmem nelze maskovat separáty, kůže, tuk a lůj. I tam, kde se prodává zboží nebalené jsou povinni na požádání toto sdělit. Vyhlášku někdo vydal a ten ji též musí kontrolovat, to znamená stát. Kontrola zatím není nejsilnějším místem státní správy.

2) Národní značka kvality KlasA Každý výrobce, který se chce do programu kvality přihlásit, musí předložit vzorky, které se nechávají testovat, zda splňují předpisy vydané Ministerstvem zemědělství. Uzeniny označené KlasA nesmí obsahovat separát, musí být též označená % masa a musí obsahovat 90% českých surovin. Můžeme tedy při konzumaci sledovat českou krajinu a mít dobrý pocit, že ji pomáháme uchovat takovou, že nám ji kdekdo závidí. Klasu vyhlásilo MZe a to znamená, že ji též musí kontrolovat. Jestli to provádí, či ne, to je zřejmě státní tajemství.

3) Značka Každý výrobce, který chce zákazníkovi předložit vynikající kvalitu výrobku, je nucen vystoupit z anonymity a nést svou kůži na trh. V našem případě své jméno ať už řeznictví, či větší továrny. Někteří výrobci vytvářejí prémiové (vynikající) řady výrobků. Rázem má spotřebitel jasno, co si kupuje. A výrobce, či obchodník také, neboť on sám je strůjcem štěstí svého. Kdyby si zákazník totiž na značkovém výrobku nepochutnal, příště by si řekl: „pozor, tenhle už ne!“ Vida? A rázem tu máme sebekontrolu a ta funguje nejlépe. Bez státních úředníků, kontrolorů a tištění vyhlášek. Značkové výrobky se prodávají, byť nejsou nejlevnější, právě proto, že jsou z opravdového masa. Separát a různé jiné doplňky či náhražky si přece nikdo nedovolí dát do svého značkového výrobku.

Co říci závěrem?

Stát nechť se stará o to základní, aby ve výrobcích nebyly nepovolené suroviny, aby výroba a prodej probíhal ve schválených prostorách a zákazník byl srozumitelnou řečí (povinně!!) informován o složení konkrétních výrobků. I tak toho bude mít plné kecky.