Stát v čele českých potravinářů není vůbec jednoduchá funkce.

 
Etapa dosavadního prezidenta Potravinářské komory Jaroslava Camplíka skončila. Nechci hodnotit ani její průběh, ani finále. Jsem ale přesvědčen, že si za svoji práci zaslouží naše plné uznání. Byl jedním z těch, který Potravinářskou komoru zakládali a tvořili. Je jednoduché dnes cokoli kritizovat, mnohem složitější je ale cokoli realizovat, a zvláště pak v tak těžkém období, které potravináři vstupem do EU překonávali. Pokládám za svoji povinnost, abych jako jeho bývalý spolupracovník, který v PK zastupoval náš obor, mu alespoň touto cestou za práci veřejně poděkoval. Jistě nejsem sám.

 
Budoucí kroky nového prezidenta Potravinářské komory budou v mnohém jednodušší, ale jistě i složitější. Jednodušší v tom, že se mají o co opřít. Existuje přece struktura a zázemí komory, povědomí nás všech, že ji spolu s oborovými svazy potřebujeme, její pozice na státních i evropských orgánech. V začátcích také v tom, že řada členů chce změnu. Těžší kroky ho čekají v tom, že všichni voláme po nutnosti naší ochrany a podpory, ale nikdo přesně nevíme jaké, a vůbec již jak jí správně právně dosáhnout a spravedlivě rozdělit. Voláme po podporách a dotacích, abychom v zápětí konstatovali, že právě tato cesta nás v pravém konkurenčním prostředí nejvíce poškozuje. Komora se zaplétá do pavučin přebujelé administrativy evropské agendy a hledá cestu jak ji zjednodušit, jak prosadit zájmy českých skupin. Skupin, které sice jsou na stejné cestě, ale často jdou proti sobě. Nic mimořádného. Mozaika potravinářů je přece nesmírně pestrá nejen oborově nebo objemově. Všichni hledají jediné - cestu jak uspět na trhu. Ale úspěch a růst jednoho znamená, někomu jinému, méně úspěšnému odlomit kus koláče trhu. Komu tedy má dát prezident komory za pravdu? Slabšímu, či silnějšímu? - křičí oba! Má hájit zájmy našich zemědělců, prosazovat české potraviny, když čeští zpracovatelé stále více nakupují suroviny v zahraničí a obchodní řetězce tvrdí, že prezentují ve svých pultech jen to, co chce český zákazník?

 
Říká se, že prezidentské funkce v zájmových organizacích jsou lobystické funkce. Silné organizace, které prosadí svého koně, očekávají, že bude jejich směrem i táhnout - prosazovat zájmy toho, koho chleba jí. Proto je důležité, aby budoucí prezident komory byl pokud možno nezávislý, nebyl zaměstnancem ani majitelem žádné potravinářské firmy. Ano, je to funkce společenská a v mnoha již vyzrálých demokraciích je tato část funkce natolik nadřazená stránce finanční, či lobystické, že se nad mojí poznámkou řada bohatých a vlivných majitelů či manažerů jen usmívá. Od prezidenta potravinářů se očekává, že svému oboru rozumí, ale ne technologicky, ale v souvislostech. To je mnohem složitější - vyznat se ve vazbách, spojitostech, neutápět se v detailech a nicotnostech. Je jich přehršle! Očekává se, že bude umět vystoupit, prezentovat svůj a kolektivní názor, být v diskuzích osobnost, kterou ostatní uznávají. A to nejen u nás, ale i na mezinárodním poli.

 
Toto vše jsme probírali na schůzce představenstva našeho Svazu, kde byl stanoven cíl - navrhnout našeho kandidáta na funkci prezidenta Potravinářské komory. Podařilo se to! Je to obrovský úspěch!
Proč? V tom, že svaz stojí za jedním jménem?

 
Ano, silný mandát a jeden směr v tak zásadní pozici přece posilují i sílu našeho svazu, jeho členů. Usmívám se ještě dnes nad reakcí jednoho z čelních představitelů komory: „Je úžasné, že vy řezníci jste se dokázali dohodnout. To jsem opravdu nečekal!"

 
Věřím, že ho ještě několikrát v budoucnu překvapíme.

 
Ale k dnešnímu tématu - věřme, že Jan Vítů najde podporu i u většiny dalších členských subjektů Potravinářské komory a v jejím čele se objeví člověk, který vyvstal z jednoho z nejsilnějších potravinářských oborů. Tak by to přece mělo i být!