A je za námi! Takový normální rok. Proč ho hodnotit z pohledu našeho oboru jinak?

Žádné mimořádné otřesy, které by znamenaly změnu rozložení na trhu, žádné mimořádné cenové výkyvy, žádná mimořádná veterinární opatření, ani jakékoliv legislativní kroky nutící nás do mimořádných výdajů.

Co si přát více? Myslím, že jsme si už po peripetiích v minulých letech klidný rok zasloužili.

To, že byl klid v našem oboru však neznamená, že byl klid i kolem nás. Silné obchodní řetězce se staly ještě silnějšími a rozvětvily se o ty, kteří tak silní přece jen nebyli. Navenek mávli znechuceně rukou nad stagnujícími cenami potravin, nízkou kupní silou, legislativou, nepořádkem.... ale? Důvodem odchodu z arény byla silná konkurence snad už všech evropských obchodníků, kteří zde před pár lety viděli odbytový ráj. Jistě, muselo dojít k tomu, co známe ze všech přece jenom rozvinutějších zemí. Každý z řetězců je někde doma a jinde ne, byť je mezinárodní. Ti z nás, kteří se museli pustit do nových výběrových řízení, skládat nové zápisné, přepravné, regálné, fakturační a jiné poplatky jistě potěšeni nebyli. Přesto si myslím, že si oddychli, když byli znovu zapsáni do „první" akční nabídky zboží, zaplatili letákovné a obratové bonusy. Takový je zkrátka obchod. Jeho letošním paradoxem bylo, že snad všechny obory kolem nás naříkaly na vysoké vstupní ceny surovin, zdražování energií..... jen my řezníci jsme byli v relativním klidu.

Nabídka a poptávka! Nabízeného masa je přece jenom na trhu stále ještě přebytek anebo alespoň dostatek. Nebyla tudíž nutnost prozatím reagovat na neuvěřitelně vysoké ceny obilí, krmných směsí a protesty chovatelů prasat. Možná jsme v klidu i proto, že tentokrát protestovali před ministerstvem a ne před našimi masokombináty. Ne, jakékoliv zlehčování zde není na místě! Všichni cítíme, že vedle nás tiká bomba. Přehřátý hrnec, ve kterém to řádně klokotá. Vaří se v něm vysoké ceny obilí spolu s masem, které je málem levnější než chleba. Něco se musí stát! To „něco" umíme všichni velmi dobře pojmenovat - zdražení masa a masných výrobků. Pod náklady nemůže prodávat dlouhodobě nikdo.

Začínají si to uvědomovat i obvykle klidní komisaři EU. Hledají cestu, jak ze zemědělsko potravinářského kolotoče peněz elegantně vystoupit. Jak se dostat z bludiště dotačních titulů, které se pomaloučku a nenápadně rozšířily na všechno možné i nemožné. Chovatelé prasat se zamysleli, a chtějí dotovat také. Když ne veřejně, tak alespoň skrytě. Proč ne? Dostávají přece všichni! Jenže těch, co chtějí do společné kasy platit není nikdy dost a těch co z ní radostně čerpají po rozšíření Unie ještě přibylo. Když se rozdávalo, byli spokojeni všichni, ale zavřít vyvětranou kasu a stanovit jiná pravidla...... to bude chtít odvahu! Budou ji politici mít? Nebude to klidné jednání, ale i pro nás bude důležité.

Pustili jsme se podobně jako naši sousedé do energetických plodin, dokonce pálíme obilí. Nesypeme je sice do moře jako před sedmdesáti lety nebo do výtopen paneláků, ale děláme z něho kořalku, kterou pálíme v autech. Myslím, že poprvé v existenci lidstva systematicky pálíme potraviny - tou přece obilí je! V USA biolihem nahradili pouhá necelá tři procenta benzínu a spotřebovali v lihovarech celou 1/5 vypěstované kukuřice. Na americkém venkově se dokonce objevily poznámky o vůni alkoholu a zápachu dobytka. Neslyšeli jste je už i u nás? V době, kdy nás lidí bude za chvíli 7 miliard, kdy krmíme ročně přes 50 miliard zvířat na maso, k tomu pár miliard užitkových zvířat. Opravdu zbude obilí i na auta? Možná ano, ale za jakou cenu? Nedostatek obilí - i malé shoupnutí na citlivé tržní váze - se přece promítne do zvýšení cen ostatních potravin. Letos to již zažíváme.

Spirála naší spotřeby a tím i vyšší výroby se roztáčí bez ohledu na staletou pravdu: I kdybys z moře bral, nevezmeš více, než pojme tvůj džbán. Ne, mým idolem globálních problémů není ani bývalý víceprezident USA Al Gore, ani český protipól Václav Klaus. Nemám zde jasno. Cítím jen, že jsme si rychle zvykli na neuvěřitelné tempo růstu, na spotřebu, plýtvání. Řešíme nadvýrobu potravin, nadváhu obyvatel, nadprodukci odpadků. Někde jsem četl, že průměrná potravina urazí k zákazníkovi 2,5 tisíce kilometrů. Doprava prý neznamená v nákladech mezinárodního byznysu příliš vysokou položku. Šokovalo mne to - maso je jistě na jiném pólu této statistiky! Omyl! Pak jsem se podíval na nabídku jehněčího z Nového Zélandu, bizoních steaků z USA, brazilských lodí s masem čekajících na uvolnění celních bariér, vzpomněl na kamiony brázdící s masem a zvířaty už nejen USA, ale i Evropu......

Proč jsem se tentokrát pustil do takovýchto globálních rozletů?

Pohled shora mne uklidňuje. Protože tentokrát v očekávání pšouknutí tlakového hrnce s masem nebudeme sami. Nebude to naše česká epizoda. Stejné pnutí je přece v celé Evropě, nervózní jsou prý i farmáři američtí a australští. Jistě u nás nebude nedostatek masa proto, že se pár majitelů rozhodlo své výkrmny zavřít. Z našich pultů jenom ubude maso z jejich produkce. Na trhu se v uvolněném prostoru objeví jiní. A zákazníkovi je v podstatě jedno odkud pochází. Důležité pro něho přece je, aby si mohl to, co potřebuje a chce, dovolit za svoji mzdu koupit.

Nevěřím, že k nějaké explozi dojde. Spíše se bude konat další kolo majetkového přeskupení v oboru produkce masa, možná i v oboru jeho zpracování. Většina divoce bublajících tlakových hrnců přece nevybuchuje! Stačí, aby odfoukl pojišťovací ventilek, anebo aby se pod nimi přestalo topit.

Uvidíme.