Malému buřtíkovi se konečně splnil sen: Ví o něm Evropa. Jistěže přeháním. Ani odborníci, kteří dobře znají masné výrobky po celém světě, o československém špekáčku mnoho neví.

O co tedy jde?
V Bruselu leží přihláška slovenských uzenářů k registraci řady masných výrobků jako zaručené tradiční regionální evropské speciality. Copak zatím nejsou evropskými specialitami? Ale jsou - vyrábíme je přece v Evropě - nejen na Slovensku, ale v Čechách i Polsku. Zde je právě kámen úrazu! Vyrábí je nyní kdokoli chce. A kdo je vyrábí, chce se pojistit, aby je již jako regionální nebo národní masné speciality nesměl nikdo jiný pod tímto názvem vyrábět ani prodávat.

Komu by se to nelíbilo - nemuset se obávat zahraniční konkurence? Komu by se to líbilo - najednou přestat vyrábět to, co produkuje léta?
Vydání jakékoliv ochranné známky, právní ochrany, však vyžaduje splnit přísná pravidla - například doložit historii - doklad, že je to moje know how, můj produkt, a že vydáním známky nepoškozuji druhého nebo, že mu dokonce nekradu to, co bylo a je také jeho.

Vyžaduje doložit, že výrobek je něčím výjimečný - svými vlastnostmi, použitou surovinou, výrobním postupem ale také, že se již výrobci (konsorcium přihlašovatelů) dohodli, na jeho standardech, analytických a smyslových hodnotách.

U nás již takováto diskuze proběhla před šesti lety. S tvorbou standardů pro řadu masných výrobků zahrnutých do vyhlášky. Po vlně nadšení a snahách o zahrnutí do standardů kde čeho, došlo k vystřízlivění. Standardy přece musí dodržovat všichni výrobci! Někdo je musí i kontrolovat a nepoctivce postihovat! To už se líbí méně.

Aby se mohl špekáček stát evropsky chráněný, bude muset dlouho čekat. Proč? Protože ti, co budou postaveni před riziko, že jej nebudou moci vyrábět - ti, kteří jsou odstrkováni od svého majetku (práva vyrábět své zboží), se odvolají. Doloží, že i oni mají na známku právo. A tak nebude pro evropské experty a úředníky v bruselské komisi nic jednoduššího, než žadateli vrátit žádost zpět. Téměř jistě to tak dopadne i u dnešní slovenské přihlášky masných výrobků, které jsou ve velké většině minimálně československé.

Špekáček se pak s celou skupinou dalších masných výrobků potichu vrátí ze svého výletu do Bruselu domů. Byl bych rád, kdyby se stal evropským, světovým. Ale nevěřím tomu. Obávám se, že není v ničem regionálně výjimečný. Nebo snad výřezem z Německa, kořením z Indie, solí z Polska, hovězími střevy z Argentiny? Nebo zpracováním na strojích z Rakouska či Německa? Nebo uzenářským know how belgických či francouzských technologů, kteří původní receptury nahradily moderními postupy a zázračnými aditivy? A nebo tkví jeho jedinečnost ve zručnosti českých, slovenských či ukrajinských rukou? Kdo ví?

Možná se přece jenom brzy mezi našimi i slovenskými masnými výrobky najde pár těch, které si evropský titul zaslouží. Osobně ale cítím evropskost a světovost ne v titulu, ale ve známosti mezi spotřebiteli, v našem umění prodávat tyto speciality po celé Evropě, po světě. Obávám se, že za touto evropskostí zatím silně pokulháváme.

Poznámka na závěr:
Když jsem psal tento článek, netušil jsem, jak krátké bude mít špekáčkův bruselský výlet trvání. Dnes už je doma! Slovenští kolegové, možná na základě jednání s českou stranou, přihlášku stáhli. Prý byla v Bruselu omylem. Kdo ví?